Duben 2014

Docela hezká hospoda

1. dubna 2014 v 20:20 | Till
Docela hezká hospoda. Vážně mě napadlo zrovna tohle? Nenavštěvuju hospody, nálevny, putyky, knajpy, krčmy a podobný sociální zařízení. Ne pro ten smrad z cigaret, nevadí mi ani ožralové s hlavou na stole. Ne, tyhle elementy jsou na hospodách kouzelný. Přesto mě do těch pajzlů nic netáhne. Teda netáhlo, dnešek je výjimka.
Na obrazovce poskakujou dva maníci v trenkách a snažej se toho druhýho kopnout do vajec tak, aby to rozhodčí neviděl. Složím se naproti tý obrovský placce od Sony. Sony dělá foťáky ne?
"Hovno, mobily," klepnu prstem do podtácků.
Servírce to trvá a to nemá právě fofr. Má moje sympatie, k čertu s těma úslužnejma pinglama, co nedaj člověku chvíli pokoj.
"Co to bude?"
Prohlídnu si křídovou tabuli s celou tou širokou nabídkou. Desítka, jméno umáznuto, jedenáctka, Mnich, fakt mnich, dvanáctka Rychtář za šestadvacet a pak specialita podniku dvacetiprocentní Merlin. Mám fůru času a ne moc peněz. Taky hovno vydržím.
"Desítku."
"Silvera, jo?"
"Desítku."
Servírka odchází. Má vrásky na krku, ale pěknej zadek. Bude jí tak pětačtyřicet, ale má pozadí na dvaačtyřicet. Jsou to smutný úvahy. Od její prdele mě dělí nejmíň dvacet let a ksicht je ještě o pár roků dál.
"Silver desítka," položí mi před obličej starožitnej půllitr a rozepíše lístek. Napadne mě, že bych sfouknul pěnu. Ale proč, kurva? Protože se to dělá? Nikdo z těch tátů od rodin, co si sem přišli ukradnout chvilku pro sebe si nemáčí rukávy v rozbryndaným pivě, leda by se to nestalo proti jejich vůli. Trochu toho Silvera odpiju. Holohlavej hubeňour v telce dostává nakládačku od pyskatýho rastamana. Dobrý.
U třetího piva zvoní telefon. Nejsem zvyklej, vždyť hovno vydržím a tak alkohol stačil přeměnit frustraci v něco, co se dá použít k rozbíjení. Dneska potřebuju něco rozbít. Židle ne, nemám prachy ani koule, abych dělal výtržnosti.
"No?"
"Tak… Máme pro tebe takový návrh. Pokud ti tady vadíme, tak by ses mohl nastěhovat do mého pokoje k Andrejovi. Nikdo tě tam nebude rušit od psaní a Andrej…"
Hubeňour pěkně zakontroval, z rastamana chčije krev, ale nikdo nefandí. Já taky ne.
"Tak takhle. Já platím třetinu nájmu, je to jasný?"
"To ano, ale pokud jde o peníze…"
"Nejde o prachy, ale vo elementární slušnost. Mám se stěhovat k tobě? Proč jako?"
"Abys měl klid, když ti tu vadíme."
"Ale já budu mít klid, Sergeji, protože ty do deseti hodin odejdeš."
"Ale ty nemáš právo bránit svým spolubydlícím, aby měli návštěvy. Ona má právo…"
Pěkná prdel projde okolo a ani se na mě nepodívá. Aby taky jo. Hraničilo by to s pedofilií.
"Cos povídal?"
"Že jí nemůžeš bránit…"
"V návštěvách? Ty seš návštěva? Je normální, aby se nezvaná návštěva válela v mejch peřinách, na zemi a prováděla v nich kdoví co? Víš, do jaký míry jsou dovolený návštěvy?"
"To si poslechnu."
"Dokud to nevotravuje ostatní nájemníky. A ty mě otravuješ a nejenom mě."
"Proč jsi něco neřekl?"
"Ten předminulej čtvrtek to snad nebylo srozumitelný? Řek jsem, že budu tejden pryč a až se v pondělí vrátím, už tam nebudete. Dneska je pondělí a já stejně zakopávám o ten váš bordel."
Chvíli je ticho. Servírka se posunkem ptá, jestli chci další. Už mám dost, ale kývnu, že jo.
"Seš tam?"
"Jojo."
"Řek jsem to, nebo ne?"
"Řekl, pamatuju se."
"Tak proč jste kurva tak vyjevený? Chci tam mít klid, nechci poslouchat to vaše šeptání o kterým si myslíte, že není slyšet, to hnusný mlaskání a jiný věci. Rozumíš tomu? Já ti tam nebudu platit prázdniny, jasný?"
"Ale my bysme byli u nás, kdyby tam nestrašila Patricie. Ona odmítá odejít."
"To není můj problém."
Dostanu novej půllitr a další čárku na lístek. Mám hlad, ale na tabuli nabízejí jenom křupky.
"A když jí řeknu, aby šla pryč, tak Daniel zase může zakázat Ivaně, aby…"
"Co je mi to tom? Já tu platím nájem, tak tu nechci nikoho, kdo mě votravuje."
"A Ivana samotná ti nevadila?"
"Jo, ale ona na rozdíl od tebe ten posranej nájem platí taky, takže proti ní neřeknu ani popel. Ty v tý smlouvě nejseš, takže víš, co z toho plyne?"
"Ne, to nevím."
"Do deseti budeš pryč."
Další ticho. Teď ho chápu. Vybavím si ty esemesky. Kde spí S.? Ještě nevím. Do deseti bude pryč. Jasně, že ten tón nemohla překousnout. Rozmazlená holka jedináček, kterýmu všechno v životě spadlo do klína.
"Moh jsi to alespoň říct nějak jinak. Mohl ses ozvat, upozornit na to, že ti vadíme."
"Jo? A co třeba, jak sem se sebral a šel spát na zem do koupelny?"
"No mě to došlo…"
"Tak co to kurva…"
"Ale ty jsi říkal, že ten problém je v tobě a pak jsi byl v pohodě."
"Slušnost, Sergeji, měl jsem takovou iluzi, že víte, co to znamená."
"Ale nemusels to říkat takhle. Ona tě teď nemůže ani vidět."
Kurva, kde se tam vzaly ty dvě opice? To už je po zápase? "A já jí už nechci ani cejtit."
"No jo…"
"Říkal jsem, že mám problémy, že nesnesu, když se mi někdo sere do soukromí. Říkal jsem to tobě, jí a ještě několika lidem okolo. I debilovi by to došlo a víš ty co?"
"Co?"
"Je mi jasný, co teď furt dokola omílá. Co se s ním stalo? On se změnil, on mi ubližuje, on, on, on… Někdy je to on, někdy oni, ale nikdy ne já. Ona přece nebude hledat chybu v sobě. Po jediný esemesce mě nazvala čurákem a už na mě chrlí statusy na facebooku. Nejlepší kamarádka," pousměju se. "Ani se nezeptala, proč jsem nasranej, prostě mě odškrtla a teď se budem bavit jenom přes tebe. Tak co? Uhod jsem to?"
Ticho.
"Nic? Končíme?"
"Já poslouchám."
"Nemám pravdu?"
"No máš."
"Víš přece, jak ona řeší problémy. Prostě se zabejčí a nemluví. Je to snadný, ale ne moc účinný."
"Já vím."
"A mě už to nebaví. Je to tak, že ona mě tam sere víc, než ty, ale jí pryč poslat nemůžu. Tebe jo a tak do deseti odejdeš ty, jasný?"
"Tak já tě asi chápu, ale…"
"Deset hodin."
"Ještě jedno?" houkne servírka. Ty testosteronový hovada na obrazovce už se mi míhají, ale přikývnu.
"Jseš tam?"
"Jsem. Ale jak to bude do budoucna?"
Vzdychnu. Jsem spokojenej, i když vím, že to ještě bude těžký. Velký změny v životě. Právě jsem se zbavil poloviny přátel. Teď už mám jenom dva a ti jsou daleko a nemaj čas.
"To je mi v tuhle chvíli ukradený. Do desátý budeš pryč a víc mě nezajímá. Zbytek se dořeší pozdějc."
"Já… tě pořád beru, jako kamaráda."
"To já tebe můžu brát taky, ale po desátý… Už si rozumíme?"
"Jo, myslím, že jo."
"Fajn."
"Mě jenom mrzí, že už spolu nebudete mluvit."
"Hm, tak čau."
"Zatím ahoj."
Vrátím telefon do kapsy a dám se do pátýho Silvera. Vrací se mi to, ale jsem moc šetřivej, abych jim to tu nechal nedopitý.
"Tebe to mrzí," bručím si pro sebe a přitom se usmívám. Bude asi jedinej, kdo pro to ztracený přátelství truchlí. Teď jsem silnej, mám v palici pět piv a pumpuju adrenalin. Uvidíme zejtra. Každopádně se mi konečně podařilo něco rozbít…

Druhej den odpoledne. Už jsou to dvě hodiny, co ke mně sedí zády. Představuju si dialog:
"Seš pěknej debil."
"Seš hnusná píča."

Jo, jo… Škoda, že mlčíme. Ale S. odešel a mám dojem, že to bylo před desátou.

ŽmZ odvíjející se v našich hlavách

1. dubna 2014 v 16:33 | Till
To je hlavolam, to je posedlost, to je tvář naší doby nesoucí neklamné znaky epidemie přerůstající v pandemii. Život mimo Zemi (opomeňme na chvíli život mimo zem), to je expanze myšlenek člověka mimo jeho realitu. Tvor lidský krokem mílovým drtí hranice a překonává bariéry. Z chlípného kozlíka se stal satyr, ze satyra Satan a pak? Zapálení a erudovaní vědci uchopili mongolský ideál krásy (o nic horší, než socialistická móda trvalých), přičlenili k němu transcendentní mystérium prodchnuté lidskými úchylkami (nebo snad sadistické mučení při zrůdných pokusech není zářným projevem lidství?) a posadili ho do kulis módní sci-fi vlny posledních dvou století.
Pokud se dnes smějeme církví vytvořenému předobrazu pro zastrašování mas negramotných a bojácných Evropanů středověku, jak asi budou naši potomci hledět na naivitu dnešního člověka ovlivněnou každodenním sledováním Hvězdné brány?
A úžasné technologie, pro něž nemáme vysvětlení? Ještě dnes si vzpomínám na jednoho nejmenovaného učitele na základce, který nám místo opakování rovnic se dvěma neznámými před písemkou vyprávěl, jak jeho babička utíkala až pod kopec vzdálený od jejich vsi nejméně tři kilometry, když kolem ní s rachotem a čouzením projel první motocykl. Chuděra si myslela, že je to čert. No a já dostal za 5.
Abych shrnul tuto myšlenku. Člověk si prostě nutně musí najít element, který bude odvádět jeho pozornost od jeho lidských, hloupých, prostě obyčejných problémů a tyto výplody budou mít vždy době odpovídající háv.


Můj Till