Leden 2014

Zápis čtvrtý - Souboj

31. ledna 2014 v 22:35 | Till
Skutečně nemohu jinak, než provést další zápis ještě téhož dne, jako již v pořadí třetí. Motivací mi není touha publikovat, spíše bych rád začerstva popsal nové pocity, jež vyplynuly z mé práce.
Po množství převážně dialogového textu jsem se propracoval ke vskutku transparentní scéně, kteroužto mi bylo radostí redigovat. Klasická scéna, osamělá ulička, boj na meče, pocity, krev, porážka a pocit triumfu. Musím říci, že v již sepsaném materiálu není tato scéna jedinou tohoto druhu, ale právě tuto mám (dámy a pánové) zřejmě ze všech nejraději. O to více, že jsem si na ni při svém psaní dovedl, jak se patří počkat.
Narážím zde na klasický problém. Toto je přesně jedna z těch scén, kvůli které se jedinec rozhodne sepsat povídku, neřkuli novelu, či rovnou knihu. Jistěže to není kdovíjaký základ pro dobrou práci, ale na druhou stranu chápu každého, koho toto nutkání dovedlo ke psaní.
Můj příběh začal přesně jednou takovouto bojovou scénou. Mrhal jsem tehdy svým časem na jakési rodinné oslavě a hlavou mi běžel obraz dvou machistických zabijáků. Za ten večer jsem prožil každé seknutí, uklouznutí, byl jsem sto vytesat výrazy tváří těch dvou potýkajících se jedinců do kamene. A cestou domů už mi hlavou běžely dialogy mezi vítězem a poraženým, odlehlá usedlost… mučení (ach, někdy to musím použít).
Nuže, hned druhý den jsem si otevřel dokument aplikace Word a začal přenášet ten epický souboj na elektronický papír. Ten dokument už není na světě, práce to byla vskutku příšerná. Což o to. Dobře popsaný souboj je sice trochu málo, ale emocí a látky na krátkou povídku obsáhne sdostatek. To bych ale nesměl to čiré vzrušení z boje prokládat osobními důvody, reminiscencemi a vůbec vší tou vatou, kterou nezkušený pisatel (jímž jsem stále) zabíjí podstatu svého díla.

Takže dnes tu budeme mít i nějaké to moudro. Souboje jsou výborným zpestřením, které baví jak spisovatele, tak čtenáře (sexuálním scénám se budu věnovat někdy jindy). Neměly by však být hlavním námětem pro další tvorbu. Souboj musí vzejít z nějakého jasně daného důvodu, ale nevymýšlejte si narychlo slátané důvody jenom proto, aby si dva (nejen) urostlí kolohnáti mohli rozbít rypák. Příběh na tomto postavený nebude v devadesáti procentech případů stát za nic. Jako ten můj…

Zápis třetí - Hlavní postava

31. ledna 2014 v 20:09 | Till
Dnes se pozastavím nad miniaturní vsuvkou. Je to skutečně úsporná část odehrávající se v krajině snu hlavní postavy. Jistě, vyvstává zde otázka, zda je jedinec mající v celkovém kontextu pouze epizodní úlohu a rozhodně není oním rozhodným hybatelem děje (dlouhá a obtížná to věta, ťažká, řekl by jeden slovenský spisovatel) skutečně postavou hlavní, či jen nejvíce rozpitvávanou, bolestínskou a ustrkovanou.
Výtečně! Narazil jsem na první závažnou otázku (ona zmiňovaná vsuvka je konec konců nepodstatná) a to jest: Co skutečně v příběhu činí postavu postavou hlavní, případně jak by se měla odlišovat od postav vedlejších a okrajově bych se mohl ještě dotknout problematiky (nikoliv problému, ačkoliv…) velkého množství hlavních postav.
Nehodlám zde vést nikým nepovšimnutý dalekosáhlý monolog na téma hlavní postava příběhu. Podle mého je to zkrátka charakter, který rozvíjen primárně, nejdůsledněji a jenž pokud možno strhává na svá bedra minimálně vyvrcholení díla.
A právě v tomto bodě narážím na rozpor. Osud mé hlavní postavy by mohl být osudem kterékoliv jiné. Osudovost má váhu jen v očích protagonisty, ale zbytek světa žije dále svým tempem a strastmi. Sám sobě zde východisko nabídnout nemohu a kompromis ohledně této věci nepřipadá v úvahu. Obávám se, že stojím napůl cesty mezi absencí hlavní postavy a výměnou konceptu pojetí jednotlivých charakterů. Bohužel, nejsem žádný Erikson, abych se oprostil od postav a dál hnal dopředu pouze děj (což je právě u tohoto spisovatele impozantní a v mých očích nedostižná vypravěčská metoda).
Osobně bych řekl, že můj příběh hlavní postavu má. Zároveň bych ale dodal, že značné množství postav vedlejších nese stejné atributy a mnohdy míněný charakter docela odstrčí na druhou kolej. Jestli je to rys pozitivní, nebo negativní se ukáže později.
Ehm… Chtěl jsem se zmínit ještě o něčem dalším, ale raději budu pokračovat v práci, protože druhý šálek kávy už začíná pomalu chladnout a stokráte ohraná alba již spějí ke svému závěru.


S pozdravem Till.

Zápis druhý - Scéna s otevřeným oknem

30. ledna 2014 v 18:19 | Till
Právě jsem odběhl od redigování stati kapitoly, která nese (prozatím) pracovní název Nitky a klubíčka. Věru netuším, jak se takovému studenému čumáku, jakým bez pochyby jsem, podařilo sesmolit třicet sedm tak melancholických a pseudoromantických řádků. Byl jsem nucen sám sebe obvinit z buzerantství. Ne, že bych ten materiál okamžitě zavrhl. Prostě to jenom nejsem já.
Nerad u této stati zůstávám, leč zřejmě nemám na vybranou. Dějová linie dvou vzájemně se (no, řekni to, jen to řekni) milujících individuí totiž hraje v celkové kompozici nemalou úlohu. Stojí sice mimo dosud sepsaný primární děj, ale její příslib je patrný téměř od začátku vyprávění.
Nuže, polovina textu je pryč a my ty dva vidíme poprvé spolu. Oba se v textu již objevili, pohnuli s dějem a zase odešli. V této scéně se vracejí, aby se na krátkou chvíli chopili role tahounů děje a potom?

Nechci žádnou romanci, ostatně jí ani nejsem schopen. A právě proto mě jímá hrůza, zda zvládnu další podobné scény podat sice s patosem, zato však bez zbytečného sentimentu. Pro tentokrát se mi to nepodařilo. Nezbývá mi než doufat, že scéna nakonec nebude z kontextu vyčnívat přespříliš a přežije všechny fáze úprav. Pokud ne, pak podstatná část mé dnešní práce přijde vniveč.

Zápis první - Důvod

29. ledna 2014 v 15:14 | Till
Nuže dobrý den můj případný čtenáři, spíše však jen imaginární posluchači, přeji to co možná nejméně utrpení v nadcházejících dnech. Tak a pozdrav bychom měli za sebou.
Jsem přesvědčen, že prezentovat vlastní tvorbu na internetových stránkách prostřednictvím blogu je dnes poněkud neuspokojivé. Text zvíci několika strohých řádků čitateli již nestojí za námahu a zůstává jím nepovšimnut. A přesto se najdou tací, jejichž práce dojdou uznání ba co více i ocenění. Jsem však člověkem příliš skeptickým, než abych se začal utápět ve vidinách budoucích úspěchů. Proto mi snad činí obhajoba mé práce tak zásadní problém.
A tudíž jsou snad tyto řádky na místě. Mé dílo, toliko skurilní a v základech subtilní fraška ohýbající minulost národů do mnohdy neuvěřitelných patvarů, obhajobu dozajista potřebuje. Literatura zajisté skýtá celou paletu ambivalentních případů, kdy čtenář a autor nebyli sto dosáhnout vzájemného porozumění, nemluvě o kritice. Co ovšem učinit s jedincem trpícím takřka obsesivní touhou cosi sdělit a v kontrastu s tím, majícím neustálou potřebu vidět ve vlastním díle jen neumně slepené střípky zrcadla vlastního života, jež v důsledku vrhají na svět obraz čehosi odpudivého, totiž literárního zhmotnění sebe sama?
Takováto nestvůra se stává požíračem vlastního svědomí, odrazem reality ve fiktivním světě, sídlem omezeného počtu variant na jednu a touž lidskou bytost. Věřte mi. Empatie je při psaní důležitá, ale nalezneme jí jen poskrovnu.
Nezaložil jsem tuto stránku proto, abych sledoval, jak statistika zaznamenává rostoucí návštěvnost. Motivem nebyla ani propagace řečeného kusu, neboť vězte, že dosud rozhodně nejsem se svým dílem spokojený tak, abych se dopustil té drzosti a vnucoval vám jej. Stojím pouze o rady, hodnotnou diskusi a osobní názory. Pokud se mi onoho výše řečeného nedostane, snad tato stránka poslouží alespoň jako překladiště a přátelské fórum, kde budu moci vést dialog se sebou samým.

Till (nikoliv Till Fremdeman)


Tak, úvod bychom měli za sebou.