Docela hezká hospoda

1. dubna 2014 v 20:20 | Till
Docela hezká hospoda. Vážně mě napadlo zrovna tohle? Nenavštěvuju hospody, nálevny, putyky, knajpy, krčmy a podobný sociální zařízení. Ne pro ten smrad z cigaret, nevadí mi ani ožralové s hlavou na stole. Ne, tyhle elementy jsou na hospodách kouzelný. Přesto mě do těch pajzlů nic netáhne. Teda netáhlo, dnešek je výjimka.
Na obrazovce poskakujou dva maníci v trenkách a snažej se toho druhýho kopnout do vajec tak, aby to rozhodčí neviděl. Složím se naproti tý obrovský placce od Sony. Sony dělá foťáky ne?
"Hovno, mobily," klepnu prstem do podtácků.
Servírce to trvá a to nemá právě fofr. Má moje sympatie, k čertu s těma úslužnejma pinglama, co nedaj člověku chvíli pokoj.
"Co to bude?"
Prohlídnu si křídovou tabuli s celou tou širokou nabídkou. Desítka, jméno umáznuto, jedenáctka, Mnich, fakt mnich, dvanáctka Rychtář za šestadvacet a pak specialita podniku dvacetiprocentní Merlin. Mám fůru času a ne moc peněz. Taky hovno vydržím.
"Desítku."
"Silvera, jo?"
"Desítku."
Servírka odchází. Má vrásky na krku, ale pěknej zadek. Bude jí tak pětačtyřicet, ale má pozadí na dvaačtyřicet. Jsou to smutný úvahy. Od její prdele mě dělí nejmíň dvacet let a ksicht je ještě o pár roků dál.
"Silver desítka," položí mi před obličej starožitnej půllitr a rozepíše lístek. Napadne mě, že bych sfouknul pěnu. Ale proč, kurva? Protože se to dělá? Nikdo z těch tátů od rodin, co si sem přišli ukradnout chvilku pro sebe si nemáčí rukávy v rozbryndaným pivě, leda by se to nestalo proti jejich vůli. Trochu toho Silvera odpiju. Holohlavej hubeňour v telce dostává nakládačku od pyskatýho rastamana. Dobrý.
U třetího piva zvoní telefon. Nejsem zvyklej, vždyť hovno vydržím a tak alkohol stačil přeměnit frustraci v něco, co se dá použít k rozbíjení. Dneska potřebuju něco rozbít. Židle ne, nemám prachy ani koule, abych dělal výtržnosti.
"No?"
"Tak… Máme pro tebe takový návrh. Pokud ti tady vadíme, tak by ses mohl nastěhovat do mého pokoje k Andrejovi. Nikdo tě tam nebude rušit od psaní a Andrej…"
Hubeňour pěkně zakontroval, z rastamana chčije krev, ale nikdo nefandí. Já taky ne.
"Tak takhle. Já platím třetinu nájmu, je to jasný?"
"To ano, ale pokud jde o peníze…"
"Nejde o prachy, ale vo elementární slušnost. Mám se stěhovat k tobě? Proč jako?"
"Abys měl klid, když ti tu vadíme."
"Ale já budu mít klid, Sergeji, protože ty do deseti hodin odejdeš."
"Ale ty nemáš právo bránit svým spolubydlícím, aby měli návštěvy. Ona má právo…"
Pěkná prdel projde okolo a ani se na mě nepodívá. Aby taky jo. Hraničilo by to s pedofilií.
"Cos povídal?"
"Že jí nemůžeš bránit…"
"V návštěvách? Ty seš návštěva? Je normální, aby se nezvaná návštěva válela v mejch peřinách, na zemi a prováděla v nich kdoví co? Víš, do jaký míry jsou dovolený návštěvy?"
"To si poslechnu."
"Dokud to nevotravuje ostatní nájemníky. A ty mě otravuješ a nejenom mě."
"Proč jsi něco neřekl?"
"Ten předminulej čtvrtek to snad nebylo srozumitelný? Řek jsem, že budu tejden pryč a až se v pondělí vrátím, už tam nebudete. Dneska je pondělí a já stejně zakopávám o ten váš bordel."
Chvíli je ticho. Servírka se posunkem ptá, jestli chci další. Už mám dost, ale kývnu, že jo.
"Seš tam?"
"Jojo."
"Řek jsem to, nebo ne?"
"Řekl, pamatuju se."
"Tak proč jste kurva tak vyjevený? Chci tam mít klid, nechci poslouchat to vaše šeptání o kterým si myslíte, že není slyšet, to hnusný mlaskání a jiný věci. Rozumíš tomu? Já ti tam nebudu platit prázdniny, jasný?"
"Ale my bysme byli u nás, kdyby tam nestrašila Patricie. Ona odmítá odejít."
"To není můj problém."
Dostanu novej půllitr a další čárku na lístek. Mám hlad, ale na tabuli nabízejí jenom křupky.
"A když jí řeknu, aby šla pryč, tak Daniel zase může zakázat Ivaně, aby…"
"Co je mi to tom? Já tu platím nájem, tak tu nechci nikoho, kdo mě votravuje."
"A Ivana samotná ti nevadila?"
"Jo, ale ona na rozdíl od tebe ten posranej nájem platí taky, takže proti ní neřeknu ani popel. Ty v tý smlouvě nejseš, takže víš, co z toho plyne?"
"Ne, to nevím."
"Do deseti budeš pryč."
Další ticho. Teď ho chápu. Vybavím si ty esemesky. Kde spí S.? Ještě nevím. Do deseti bude pryč. Jasně, že ten tón nemohla překousnout. Rozmazlená holka jedináček, kterýmu všechno v životě spadlo do klína.
"Moh jsi to alespoň říct nějak jinak. Mohl ses ozvat, upozornit na to, že ti vadíme."
"Jo? A co třeba, jak sem se sebral a šel spát na zem do koupelny?"
"No mě to došlo…"
"Tak co to kurva…"
"Ale ty jsi říkal, že ten problém je v tobě a pak jsi byl v pohodě."
"Slušnost, Sergeji, měl jsem takovou iluzi, že víte, co to znamená."
"Ale nemusels to říkat takhle. Ona tě teď nemůže ani vidět."
Kurva, kde se tam vzaly ty dvě opice? To už je po zápase? "A já jí už nechci ani cejtit."
"No jo…"
"Říkal jsem, že mám problémy, že nesnesu, když se mi někdo sere do soukromí. Říkal jsem to tobě, jí a ještě několika lidem okolo. I debilovi by to došlo a víš ty co?"
"Co?"
"Je mi jasný, co teď furt dokola omílá. Co se s ním stalo? On se změnil, on mi ubližuje, on, on, on… Někdy je to on, někdy oni, ale nikdy ne já. Ona přece nebude hledat chybu v sobě. Po jediný esemesce mě nazvala čurákem a už na mě chrlí statusy na facebooku. Nejlepší kamarádka," pousměju se. "Ani se nezeptala, proč jsem nasranej, prostě mě odškrtla a teď se budem bavit jenom přes tebe. Tak co? Uhod jsem to?"
Ticho.
"Nic? Končíme?"
"Já poslouchám."
"Nemám pravdu?"
"No máš."
"Víš přece, jak ona řeší problémy. Prostě se zabejčí a nemluví. Je to snadný, ale ne moc účinný."
"Já vím."
"A mě už to nebaví. Je to tak, že ona mě tam sere víc, než ty, ale jí pryč poslat nemůžu. Tebe jo a tak do deseti odejdeš ty, jasný?"
"Tak já tě asi chápu, ale…"
"Deset hodin."
"Ještě jedno?" houkne servírka. Ty testosteronový hovada na obrazovce už se mi míhají, ale přikývnu.
"Jseš tam?"
"Jsem. Ale jak to bude do budoucna?"
Vzdychnu. Jsem spokojenej, i když vím, že to ještě bude těžký. Velký změny v životě. Právě jsem se zbavil poloviny přátel. Teď už mám jenom dva a ti jsou daleko a nemaj čas.
"To je mi v tuhle chvíli ukradený. Do desátý budeš pryč a víc mě nezajímá. Zbytek se dořeší pozdějc."
"Já… tě pořád beru, jako kamaráda."
"To já tebe můžu brát taky, ale po desátý… Už si rozumíme?"
"Jo, myslím, že jo."
"Fajn."
"Mě jenom mrzí, že už spolu nebudete mluvit."
"Hm, tak čau."
"Zatím ahoj."
Vrátím telefon do kapsy a dám se do pátýho Silvera. Vrací se mi to, ale jsem moc šetřivej, abych jim to tu nechal nedopitý.
"Tebe to mrzí," bručím si pro sebe a přitom se usmívám. Bude asi jedinej, kdo pro to ztracený přátelství truchlí. Teď jsem silnej, mám v palici pět piv a pumpuju adrenalin. Uvidíme zejtra. Každopádně se mi konečně podařilo něco rozbít…

Druhej den odpoledne. Už jsou to dvě hodiny, co ke mně sedí zády. Představuju si dialog:
"Seš pěknej debil."
"Seš hnusná píča."

Jo, jo… Škoda, že mlčíme. Ale S. odešel a mám dojem, že to bylo před desátou.
 

ŽmZ odvíjející se v našich hlavách

1. dubna 2014 v 16:33 | Till
To je hlavolam, to je posedlost, to je tvář naší doby nesoucí neklamné znaky epidemie přerůstající v pandemii. Život mimo Zemi (opomeňme na chvíli život mimo zem), to je expanze myšlenek člověka mimo jeho realitu. Tvor lidský krokem mílovým drtí hranice a překonává bariéry. Z chlípného kozlíka se stal satyr, ze satyra Satan a pak? Zapálení a erudovaní vědci uchopili mongolský ideál krásy (o nic horší, než socialistická móda trvalých), přičlenili k němu transcendentní mystérium prodchnuté lidskými úchylkami (nebo snad sadistické mučení při zrůdných pokusech není zářným projevem lidství?) a posadili ho do kulis módní sci-fi vlny posledních dvou století.
Pokud se dnes smějeme církví vytvořenému předobrazu pro zastrašování mas negramotných a bojácných Evropanů středověku, jak asi budou naši potomci hledět na naivitu dnešního člověka ovlivněnou každodenním sledováním Hvězdné brány?
A úžasné technologie, pro něž nemáme vysvětlení? Ještě dnes si vzpomínám na jednoho nejmenovaného učitele na základce, který nám místo opakování rovnic se dvěma neznámými před písemkou vyprávěl, jak jeho babička utíkala až pod kopec vzdálený od jejich vsi nejméně tři kilometry, když kolem ní s rachotem a čouzením projel první motocykl. Chuděra si myslela, že je to čert. No a já dostal za 5.
Abych shrnul tuto myšlenku. Člověk si prostě nutně musí najít element, který bude odvádět jeho pozornost od jeho lidských, hloupých, prostě obyčejných problémů a tyto výplody budou mít vždy době odpovídající háv.


Můj Till

Nepozorný lapač

17. března 2014 v 19:46 | Till
Konečně spíš, to je vřelé, vzácné, řekl bych pozitivní sdělení. Nemyslíš? Nemysli, sni a nech ten třepetavý tentononc, ať pojme vše, co tvá šedá kůra shledá nehodným pro tvá noční vidění. O těžké paradontóze? Padání zubů, rozviklaná sousta tuhé potravy? Neblázni, to je dobrý sen, vřelé, vzácné, snad pozitivní sdělení. Babička to říkala. Pravda, nemohla si hodnou chvíli vzpomenout. Snad měla pravdu, lapači, ty opeřený klikyháku, protože obnažené krčky a zarudlé kořeny s kapkou hnisu na vrchu už pronikají do snění. Nedá se svítit, spolkni to a sni dál. A ty, lapači snů, ty vehikle mystický, koukej příště dávat pozor.

Malý pokus po týdnech a měsících mrtva. Till.
 


Zápis osmý - Konec všech snah, jede se od začátku

14. února 2014 v 22:58 | Till
Ach ano, moji milí a nevěrní. Jsem zpět, abych aktualizoval stagnující raport. Upřímně, je mi trapně i blaze, neboť jsem se zachoval neprofesionálně i spontánně zároveň. Hned vysvětlím.
Moje práce na knize a soustavné opravování a upravování obsahu vypovídá o jednom: Více, než dvě stě šedesát tisíc slov je opravdu mnoho na prvotinu a to z jednoho prostého důvodu. Je to jako když ty dvě kreslené kreatury, které jsem měl, jako malý rád vaří svůj dnes již metaforický dort. Plno nápadů se mi líbí, ale dohromady je to opravdu příšerný guláš.
Trvalo mi dlouho, než jsem s tím přestal bojovat, jako mezek. Teď už si jsem schopen říct: Byl to jen tréning, kolem a kolem rok literárního posilování. Já osobně myslím, že to pomohlo, byť je to na druhou stranu zklamání (kdo by s lehkým srdcem zlomil hůl nad textem, jenž by vydal na šest set padesát stran?). Každopádně teď mám za sebou dvě povídky z téhož universa a rád bych se pustil do úprav jedné starší, již hotové, ale ne příliš kvalitní práce. A také mám nový koncept vyprávění. Zkrátka… Dosavadní materiál rozhodně nespláchnu do koše (splachuje se do záchodu, ne?), ale budu z něj čerpat, brát si jednotlivé části a znovu je poskládám tak, aby se případný čtenář nemusel pohoršovat. Psát tak, aby chaotický text byl krásný, umí jen Gunter Grass.


Till

Zápis sedmý - Patos s příchutí sentimentu

5. února 2014 v 11:40 | Till
Úvodem zmíním, že odbíhám od práce na již proklínané kapitole. Nacházím se v krmě nesoucí vskutku invenční název Plán B, čekám, až se mi vylouhuje čaj z kdovíčeho a snažím se zklidnit bití srdce, jež už přibližně patnáct hodin odmítá ubrat na tempu.
Nyní mě poněkud mrzí, že je toto skladiště určené pouze asociacím, jež se týkají pouze mého pofiderního literárního pokusu. Krajina hnusu, v níž se nacházím, by jistě poskytla sdostatek příležitostí k tvorbě patetických aforismů. Má Vrba žel Satan nebere telefon, takže k témuž možná s postupem času přeci jen dojde.
Když už jsem nakousl to patetično, před několika minutami mě konečně napadl název titulu, při jehož vyřčení mi nenaskakuje husí kůže (špatná husí kůže). Hned vysvětlím.
Ehm, první pracovní název zněl: Ambivalence - Nájemný zabiják… blablabla. To druhý, ten se mi doopravdy povedl: V popel dějin (brr). Třetím názvem jsem chtěl své dílo titulovat takto: Řetěz padlých (četl jsem tou dobou Malazskou knihu padlých a tudíž nepřipadalo v úvahu, aby se v názvu neobjevilo slovo padlí). Počtvrté to byly osudy padlých (Erikssonovi knihu jsou dlouhé).
Přednášel jsem onehdy tyto návrhy jednomu člověku, jehož erudici si nedovoluji a nechci zpochybňovat. Pokaždé řekl: No… Moc patetické.
A pad přišel den, vskutku ohavný den (výš zmíněný má v této epizodce jistou nepostradatelnou úlohu), totiž dnešek a tato chvíle. Zkrátka jsem si řekl dost a svou knihu jsem nazval prostě Patetickou hrou. Takto můj milý příteli, je určitá míra patosu deklarována, slíbena a... do píče s tebou!
Ale! Vrba už je na lince.

Publikováno takříkajíc den poté.

Till

Carpe diem

4. února 2014 v 12:15 | Till
Než přijde ta velká věc, oslava žití
dva prsty na tepně, tikání hodinek
v bezhlasém výkřiku trhá oka sítí.

Bolí ho povinnost, rty krabatí se v úsměv
přátelství hřející, rodina chránící
srdce bije o závod a ocas je mrtev.

Na pryčně leží, jen polyká vzduch
pohledem do stropu, očima bez víček
tak strašně slabý je, přec předstírá vzruch.

A tak den za dnem, jak před dávnou dobou
přemáhá svobodu, odmítá zrcadlo
nohy má smočené v lavoru s vodou.


Zde předkládám důvod k pousmání. Jsem připraven na svojí potupu.

Till

Zápis šestý - Mírný vztek

2. února 2014 v 21:38 | Till
Dnes to podám stroze a krátce. Mám vztek na své literární schopnosti, jež sotva dosahují kvalit bachratého hlemýždě afrického, kterému terénní vozidlo s americkými turisty ujelo polovinu těla. Dnešní dávka redigování byla oproti nadějnému včerejšku naprostým a bolestným očistcem.
Zkráceně. Příliš mnoho přebytečného textu, nelogická větná skladba, mnoho zbytečných informací. Musím upřímně přiznat, že tato kapitola vyžaduje daleko více pozornosti, než jí jsem k dnešku ochoten věnovat.
Upřímně. Po dnešku zvažuji, že tuto kapitolu… Ne, nevyřadím ji. Nemám koule, abych označil text o několika tisících slov a zmáčkl delete.

Till

Zápis pátý - Konec klubíček a nití

1. února 2014 v 21:38 | Till
Nějakých šestnáct stran redigování, na mě je to slušný výkon, neboť výkonnost rozhodně není mojí doménou. Dokončil jsem kapitolu Nitky a klubíčka. Za jiných okolností bych snad řekl "Konečně jsem tu zpropadenou kapitolu dokončil," ale tak to věru není. Za celých 267 stran, které jsem za poslední měsíce stačil upravit, to byla vůbec nejdynamičtější a dramaturgicky nejpropracovanější část (z mého pohledu, samozřejmě).
Byla zde zakončena taková dílčí kapitolka, dalo by se říci slepá ulička ve vyprávění, kterou však mám rozhodně v plánu později rozvinout v nějaké příští práci.
Ne, nemíním chválit sám sebe. Ona odbočka by byla výborným námětem pro povídku, jenomže já neumím zpracovávat tak složitý a sofistikovaný útvar, jakým povídka (ač semnou tento názor mnoho lidí nesdílí) dozajista je. Mé dosavadní povídkové pokusy nestály za to, pokud nebyly přiřazeny k nějakému obsáhlejšímu literárnímu celku. Má povídka je zpravidla jen kapitolou okleštěnou o spoustu informací. Minimálně jedna povídka z universa, o němž píši, se zde jistě časem objeví, neboť je hodna maximálně publikování zde na blogu, který nemá právě rozvinutou čtenářskou základnu, ale jinak je to plytkost nad plytkosti.
Síla této kapitoly podle mého tkví v množství dialogů. Netvrdím, že jsou světoborné, ale dialog je dle mého v zásadě lepším nositelem děje, nežli popis. Text je daleko lépe strukturovaný, snáze se čte, pocity mohou být vyjádřeny slovem postavy. Občas se obávám, že popisy se v mé práci vyskytují jenom proto, abych své dílo nějak odlišil od divadelního scénáře.
Zítra na mě čeká neděle a tudíž poslední den volného týdne. Pokusím se udělat alespoň z poloviny tolik práce, jako dnes. Říkám to jen proto, že množství zde publikovaných článku bude s největší pravděpodobností v následujících dnech stagnovat.


Tak bez boha, Till

Zápis čtvrtý - Souboj

31. ledna 2014 v 22:35 | Till
Skutečně nemohu jinak, než provést další zápis ještě téhož dne, jako již v pořadí třetí. Motivací mi není touha publikovat, spíše bych rád začerstva popsal nové pocity, jež vyplynuly z mé práce.
Po množství převážně dialogového textu jsem se propracoval ke vskutku transparentní scéně, kteroužto mi bylo radostí redigovat. Klasická scéna, osamělá ulička, boj na meče, pocity, krev, porážka a pocit triumfu. Musím říci, že v již sepsaném materiálu není tato scéna jedinou tohoto druhu, ale právě tuto mám (dámy a pánové) zřejmě ze všech nejraději. O to více, že jsem si na ni při svém psaní dovedl, jak se patří počkat.
Narážím zde na klasický problém. Toto je přesně jedna z těch scén, kvůli které se jedinec rozhodne sepsat povídku, neřkuli novelu, či rovnou knihu. Jistěže to není kdovíjaký základ pro dobrou práci, ale na druhou stranu chápu každého, koho toto nutkání dovedlo ke psaní.
Můj příběh začal přesně jednou takovouto bojovou scénou. Mrhal jsem tehdy svým časem na jakési rodinné oslavě a hlavou mi běžel obraz dvou machistických zabijáků. Za ten večer jsem prožil každé seknutí, uklouznutí, byl jsem sto vytesat výrazy tváří těch dvou potýkajících se jedinců do kamene. A cestou domů už mi hlavou běžely dialogy mezi vítězem a poraženým, odlehlá usedlost… mučení (ach, někdy to musím použít).
Nuže, hned druhý den jsem si otevřel dokument aplikace Word a začal přenášet ten epický souboj na elektronický papír. Ten dokument už není na světě, práce to byla vskutku příšerná. Což o to. Dobře popsaný souboj je sice trochu málo, ale emocí a látky na krátkou povídku obsáhne sdostatek. To bych ale nesměl to čiré vzrušení z boje prokládat osobními důvody, reminiscencemi a vůbec vší tou vatou, kterou nezkušený pisatel (jímž jsem stále) zabíjí podstatu svého díla.

Takže dnes tu budeme mít i nějaké to moudro. Souboje jsou výborným zpestřením, které baví jak spisovatele, tak čtenáře (sexuálním scénám se budu věnovat někdy jindy). Neměly by však být hlavním námětem pro další tvorbu. Souboj musí vzejít z nějakého jasně daného důvodu, ale nevymýšlejte si narychlo slátané důvody jenom proto, aby si dva (nejen) urostlí kolohnáti mohli rozbít rypák. Příběh na tomto postavený nebude v devadesáti procentech případů stát za nic. Jako ten můj…

Zápis třetí - Hlavní postava

31. ledna 2014 v 20:09 | Till
Dnes se pozastavím nad miniaturní vsuvkou. Je to skutečně úsporná část odehrávající se v krajině snu hlavní postavy. Jistě, vyvstává zde otázka, zda je jedinec mající v celkovém kontextu pouze epizodní úlohu a rozhodně není oním rozhodným hybatelem děje (dlouhá a obtížná to věta, ťažká, řekl by jeden slovenský spisovatel) skutečně postavou hlavní, či jen nejvíce rozpitvávanou, bolestínskou a ustrkovanou.
Výtečně! Narazil jsem na první závažnou otázku (ona zmiňovaná vsuvka je konec konců nepodstatná) a to jest: Co skutečně v příběhu činí postavu postavou hlavní, případně jak by se měla odlišovat od postav vedlejších a okrajově bych se mohl ještě dotknout problematiky (nikoliv problému, ačkoliv…) velkého množství hlavních postav.
Nehodlám zde vést nikým nepovšimnutý dalekosáhlý monolog na téma hlavní postava příběhu. Podle mého je to zkrátka charakter, který rozvíjen primárně, nejdůsledněji a jenž pokud možno strhává na svá bedra minimálně vyvrcholení díla.
A právě v tomto bodě narážím na rozpor. Osud mé hlavní postavy by mohl být osudem kterékoliv jiné. Osudovost má váhu jen v očích protagonisty, ale zbytek světa žije dále svým tempem a strastmi. Sám sobě zde východisko nabídnout nemohu a kompromis ohledně této věci nepřipadá v úvahu. Obávám se, že stojím napůl cesty mezi absencí hlavní postavy a výměnou konceptu pojetí jednotlivých charakterů. Bohužel, nejsem žádný Erikson, abych se oprostil od postav a dál hnal dopředu pouze děj (což je právě u tohoto spisovatele impozantní a v mých očích nedostižná vypravěčská metoda).
Osobně bych řekl, že můj příběh hlavní postavu má. Zároveň bych ale dodal, že značné množství postav vedlejších nese stejné atributy a mnohdy míněný charakter docela odstrčí na druhou kolej. Jestli je to rys pozitivní, nebo negativní se ukáže později.
Ehm… Chtěl jsem se zmínit ještě o něčem dalším, ale raději budu pokračovat v práci, protože druhý šálek kávy už začíná pomalu chladnout a stokráte ohraná alba již spějí ke svému závěru.


S pozdravem Till.

Kam dál